22.1.2007 to bylo devět dní, co jsem přenášela a měla jsem nastoupit do nemocnice na vyvolávání porodu. Po těch hororech o vyvolávaných porodech jsem byla připravená na to, že to nebude žádnej medík, ale realita ještě předčila mé očekávání. Hlavně jsem si nedokázala ani představit porodní bolesti, celé těhu bylo naprosto bez problémů a o poslíčkách jsem si leda tak mohla počíst.Nastoupila jsem na desátou hodinu, prošla vstupní prohlídkou, odhadovaná porodní váha na ultrazvuku byla 2600-2800 gramů a závěr prohlídky byl, že nejsem otevřená ani na milimetr. Pan primář mi vysvětlilo, že budeme vkládat tabletky, aby se připravily porodní cesty a ať nepočítám s tím, že rodit budeme ještě dnes. Dostala jsem i oběd, což jsem ocenila až do doby, kdy jsem z báječné omáčky s nějakým točeným salámem dostala celkem slušnej průjmík. Brala jsem to jako trénink na klystýr. V půl druhé jsem konečně obdržela první vytouženou tabletku, dostala jsem nakázáno, že alespoň dvě hoďky nesmím z pelechu, aby tabletka mohla správně působit a sestřička mě chodila každou chvíli obtěžovat s otázkou jestli se jako už něco děje, tak jsem jí s úsměvem odpovídala, že se vůbec nic neděje. Zhruba o půl sedmé mě úsměv pomaličku přecházel a místo něj přišly pozvolna takové nepravidelné bolesti. Na noc jsem dostala injekci Plegomazinu, prý abych se vyspala. Bohužel hned vedle mého pokoje byl porodní sál a rodila nějaká velmi hlučná příslušnice, takže ze spánku nebylo nic, bolesti byly pořád dost nepravidelné, k ránu začaly slábnout, tak jsem v půl osmé dostala další tabletku, po které už byly bolesti celkem dost nepříjemné a i pravidelné. Pak přišel na řadu klystýrek. Vezla jsem si s sebou Yal gel, ale ta můra se mi ani nezeptala a přišla na mě s hadicí, kterou mi vrazila do zadnice a mile říkala, abych se ozvala, kdybych cítila tlak a začala to do mě pouštět. Přišla kontrakce, tak jí to říkám jestli by nemohla zvolnit a ona jen mile odvětila, abych si to prodýchala a lila do mě ten kanystr dál. Byla jsem ráda, že jsem doběhla na záchod a nepřidělala paní uklízečce práci s vytíráním chodby. Pak následovala sprcha, znova záchod a znova sprcha. Za chvíli mi sestřička přišla nabodnout infuzi s oxytocinem a začalo celkem slušný žůžo. Kontrakce mi vyloženě dělaly dobře, zvedal se mi žaludek, že jsem málem nedoběhla, potom už běhala sestřička s emitkou – to měla za ten klystýr, můra jedna. Přidala se zimnice, prostě bylo mi fajn. O půl desáté už jsem volala příteli, aby přišel, že už bych tu radost raději sdílela s ním. Bolesti sílily, intervaly se zkracovaly, mě se zvedal žaludek a říkala jsem si, jak dlouho to ještě může trvat a začala pochybovat o svém prahu bolesti. Sestra mi nabídla koupel ve vaně, šla jí napustit, sunula jsem se tam s infuzním stojanem za doprovodu přítele a když jsem stála u vany, tak rup a něco ze mě vychrstlo. Zkušenější poznaly, že to byla plodová voda. Byla jedna hodina. Sestra mě nahnala zpátky do pelechu, že mě musí natočit a pak mi dovolila si tu koupel dát. Pak následovalo hopsání na míči, zkoušela jsem i takový ten vak, ale to mi nedělalo absolutně dobře, protože ke konci každé kontrakce jsem měla ošklivé křížové bolesti. Horká sprcha se osvědčila, jen jsem měla strach, když přišla kontrakce, že jim budu leštit dlaždičky, protože jsem se nemohla udržet na nohou. Míč byl fajn, mohli jsme masírovat záda, jen jediná nevýhoda byla, že už jsem mezi kontrakcemi usínala vyčerpáním. Do toho všeho hopsání a natáčení monitoru mě pravidelně vyšetřovali ( většinou při kontrakci ) se stejně depresivním nálezem – pořád jsem se strašně pomalu otevírala. Už mě pomalu přepadala deprese, že asi budu jediná, kdo dítě neporodí a začala jsem se dožadovat epidurálu od každého, kdo se u mě ukázal. Bohužel v dobu, kdy bych ho i mohla dostat, tak byli všichni anesteziologové zaneprázdnění, takže nebyl nikdo, kdo by mi ho píchnul. Zkoušela jsem sestru sadistku přemluvit, aby mi udělali císaře, že to asi nepřežiju. Ani se k tomu nevyjádřila. Bylo něco po třetí a doktorka mě utěšovala ať vydržím, že si myslí, že kolem šesté bysme mohli jít rodit. Hodiny se nekonečně táhnuly, už jsem pomalu rezignovala. Sestra mi zakázala pít, tak jsem tajně fixlovala a upíjela z flašky vodu. Od prodýchávání jsem měla úplně vyschlou papulu, v pokoji bylo přetopeno a já se klepala zimnicí. Přítele jsem upozorňovala, že se může stát, že na něj budu zlá a budu říkat takové ty věci, jako že už žádné další dítě atd, ale v reálu jsem ani nebyla schopná mluvit. Kontrakce jsem profuněla a mezi nimi jsem byla hotová z únavy, takže jsem toho celkově moc nenamluvila, ale jen posunky ukazovala, že má masírovat záda. Kolem šesté mě vyšetřila doktorka, nahmatala okolo hlavičky dvoucentimetrový lem a říkala ať se snažím potlačit nucení tlačit, abych si nepotrhala čípek. Po půl sedmé jsem konečně dostala pokyn, že se přemisťujeme na sál. Měla jsem se opřít o porodní lůžko a přečkat ještě tak dvě, tři kontrakce, pak jsem se šplhala nahoru a strašně se těšila, že už to budu mít brzy za sebou. Přítel mě celé těhu uklidňoval, že skřítečci se rodí tak, že si dvakrát silněji zakašlete a jsou venku. Realita byla ale jiná. Ještě před akcí mě mudra vycévkovala a pak jsem dostala pokyn tlačit, tak jsem se do toho opřela a tlačila a tlačila a ono nic. Po chvíli mi doktorka řekla, abych se přetočila na bok a klidně si tlačila, když budu chtít. Pak se šlo zpátky na záda a následovalo další tlačení a pořád nic, cítila jsem, jak mě "tam dole" opichuje a pak jsem cítila nástřih. Přítel dostal pokyn, že mi má přiložit kyslíkovou masku na papulu a přidržovat. Už jsem začala být trochu zoufalá, myslela jsem si, že jsem nemožná, že neumím ani pořádně zatlačit a navíc mi dávají kyslík, protože už jsem určitě i hysterická.Dál už by měl spíš pokračovat můj přítel, protože já už byla mimo a v podstatě moc nevím, co se dělo. Vím jen, že z každé strany mi na břiše ležela statná PA, přítel mi držel kyslík a mačkal bradu na hrudník ( a naneštěstí i na loket PA, takže jsem pak měla celkem slušného monokla ), doktorka „ tam dole“ dělala něco, co dost bolelo, ale už mi to celkem začínalo být jedno, vnímala jsem jen příkazy, kdy tlačit, kdy nadechnout, povzbuzovali mě, že jsem šikovná, ale já už na sebe byla naštvaná, že to nejde. Jednu chvíli jsem měla pocit, který zažívají lidé, kteří prodělali klinickou smrt – prostě jsem se viděla seshora, jak tam ležím. No, abych to zkrátila, tak prý na 12. zatlačení jsem cítila velký tlak a pak najednou úlevu a skřítek byl venku. Sestra jí odnesla vedle do boxu na ošetření a já byla tak vyčerpaná, že se žádné hormonální výlevy a pláč nekonaly. Otočila jsem hlavu a uviděla malého skřítka, jak leží v boxu a promluvila. Skřítek otočil hlavičku, poznala mě po hlase. Pak jsem trochu přicházela k sobě a koukám, na židli sedí nějaký pán a mudra mu říká, že naštěstí jsme to zvládli i bez něj. A já nevěděla, která bije a koukala jak vyvoraná myš. Všechno jsem se dozvěděla až po porodu. Takže malá měla dvakrát otočenou pupeční šňůru kolem krku a abnormální rotaci hlavičky a proto nešla ven. Vždycky jsem zatlačila a ona vykoukla, ale pak jí pupečník stáhnul zpátky, takže jsme rodili za pomocí kleští. Kyslík nebyl kvůli mé hysterii, ale kvůli tomu, že jí klesl tep na 70 a ten pán byl anesteziolog, kterého přivolala doktorka pro případ, že by jsme to s kleštěma nezvládli a malé by klesal tep a bylo by potřeba udělat císaře. Ta bolest byla tím, jak se snažila co nejvíce pracovat rukama, aby zásah kleštěma nebyl pro malou tak traumatizující. Dneska si říkám, že to bylo dobře, že jsem vůbec nic nevěděla, byla bych akorát vynervovaná a panikařila bych. Ještě musím dodat, že jsem asi antitalent na tlačení, protože oči jsem měla sice zavřené, ale nejenom na celém obličeji popraskané žilky, ale i na hrudníku a dokonce i na zádech. Když jsem se poprvé viděla v zrcadle, vypadala jsem jak dobře uleželá švestička. Pak malou přinesla sestra a zkoušela jí dát přisát, což se moc nezdařilo a odnesla jí na noc do inkubátoru.Pak jsme čekali na porod placenty. Sestra mačkala břicho, doktorka tahala za šňůru a nic. Takže mi sdělila, že placenta je asi přirostlá a budou mě muset rychle uspat a vyndat jí, protože už při samotném porodu jsem ztratila hodně krve. Přítele poslala pryč s tím, že to nebude hezký pohled. Pak mi píchli něco do žíly a já byla tuhá. Když jsem se probrala, byl u mě přítel ( až po dvou týdnech z něj vypadlo, že nikam nešel a opravdu to prý nebyl hezký pohled, ale nechtěl mi to říkat ) a moje první slova po probuzení byla, že toho chlapečka si pořídíme až tak za tři roky. Jediná pozitivní zpráva na narkóze bylo, že mě ve spánku i zašili, takže tuhle pochoutku jsem si nemohla vychutnat. Kolem půl desáté odjel unavený domů, já ležela ještě na sále a cítila, že bych si potřebovala odskočit. Při porodu do mě cpali tři infuze zároveň, takže močák se plnil a nebyl bezedný. Sestřička mě doprovodila do sprchy, ale moje čůrací svalstvo mě odmítlo poslouchat, takže se nezdařilo. Nechali si mě na porodnici na hekárně, aby mě mohli kontrolovat každou hodinu tlak a krvácení. Taky jsem měla naordinovaná preventivně antibiotika a následně každých šest hodin nějaké injekce do zadnice. Za celou dobu v nemocnici jsem dostala tolik žihadel, že by to byla celkem slušná průprava na feťáčka.Z čůrání nebylo nic, já se vrátila na pokoj a přišla mě zkontrolovat doktorka, která zavelela, že mě tedy musí zavést cévku. Vypumpovala ze mě 1,5 litru a cévku mi nechala v močáku, takže dalších 24 hodin jsem si připadala jak troska z léčebny dlouhodobě nemocných, když jsem za sebou tahala pytlík narvaný močí. Něco málo po půlnoci jsem začala dost silně krvácet, takže sestřička vzbudila doktorku, aby mě šla zkouknout. Vnitřně mě vyšetřila a kontrolovala krvácení a jak se stahuje děloha ( to jsem myslela, že už mám všechnu bolest za sebou, ale tohle příjemné nebylo ), vyšetření probíhalo každou hoďku až do rána a taky jsem vyfasovala pytlík s pískem na břicho, takže jsem se nemohla ani pohnout. Kapačky jsem dostávala až do rána. Ráno jsem poprosila sestru, aby šla se mnou do sprchy, vstala jsem z postele a pak koukám, ležím na posteli, nožky nahoře a sestřička na mi říká : „ už mě slyšíte?“.Odpoledne přišel přítel a pomohl mi přestěhovat se na pokoj šestinedělek, vypojili mi infuze a večer jsem si vyřvala i vyndání cévky. K večeru mi přinesli malou na pokoj a už jsme byly pořád spolu. Válčily jsme s kojením, mám ploché bradavky, takže jsme zkoušely klobouček, ale Niki to svou malou papulkou neutáhla, takže od začátku je na UV a já jí pouze přilepšuju svou troškou odstříkaného mléka. Prodělala taky žloutenku a byla na svícení. Třetí den na mě padl klasický poporodní blues a já řvala jak želva – z toho, že nekojíme, že malá má žloutenku, že je strašně spavá a nechce jíst a nepřibírá. Prostě stačilo mi říct třeba „ rohlík“ a já se rozbrečela. Domů nás pustili šestý den.Jak konstatovaly sestry, každý správný zdravotník musí mít všechno komplikované.Musím říct, že až na klystýrovou sestru byl personál naprosto úžasný. Nikde jsem nezažila tolik ochoty, empatie a snahy se vším pomoci. Opravdu před nimi smekám. Slíbila jsem jim, že si k nim za pár let přijedu ještě pro toho chlapečka.Můj obrovský dík a obdiv patří mému příteli, který všechno absolvoval se mnou, byl pro mě opravdovou oporou a psychicky mě držel i po zbytek pobytu v nemocnici. Naštěstí i doma mi moc pomáhá a prakticky je schopen se o malou postarat zcela sám. Jsem šťastná, že mám doma takového chlapa a za to všechno ho moc miluju.Takže můj porod nebyl lehký, ale myslím, že jsem se s tím vyrovnala velice rychle a to je důležité.
NIKOL se narodila 23.1.2007 , váha 2400 g a míra 48 cm. Na svět přišla v žatecké porodnici.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj, napřed jsem chtěla napsat něco normálního, nebo snad i ''chytrého'', ale to nejde...tak jednoduše- tenhle příběh mě rozplakal...
clovek si nevybere
(Brona, 14. 11. 2007 5:15)
Ahoj holky!!
Moc dekuju zakrasne poctenicko,jak uz psala jedna z nas,taky se mi vybal ten zazitek od sameho zacatku.Myslim,ze jsem na tom byly skoro stejne,jen s tim rozdilem,ze Anetka nase dcera,ktera se narodila jen o 5 dni pozdeji od tve Nikol sla rucickou prilozenou na hlavicce,takze jsem si pripadala,ze rodim 2 deti naraz vele sebe!!!No hruza!!Ale jak se rika,vse jednou preboli a na vsechno se zapomene!
Jen je tu prece jeden maly rozdil,vy jste doma v CR a my valcime jako rodinka bez babicek v CHicagu!Ale jde to i kdyz je to hodne narocne!!!.Pokud by nekdo chtel tak mi muze napsat na meilika,rada se seznamim s nekym novym a muzeme poklabosit o tech nasich prditkach(Brona80@centrum.cz).Tak vam prejeme s Anetkou at jste zdrave a brzy mate toho bratricka:-)
:o)
(Damila, 12. 5. 2007 13:09)
Moc hezké povídání. Dost mi to připomnělo moje zážitky. Doufám, že už jste holky v pořádku.
Buďte zdravé a za pár let ať si jdete pro sestřičku nebo brášku!
Holky jsou bojovnice
(Věra H., 6. 3. 2007 7:20)Štěpánko, že jsi bojovník a budeš statečná, to jsem si myslela, ale ty máš pisatelský talent. Popsala jsi ten zážitek barvitě,poutavě a s vtipem. Přeji Vám už jenom samé bezbolestné zážitky. Pa
statečná maminka a úžasný tatínek
(Katka K., 5. 3. 2007 18:07)Tomu říkám vtipně napsaný horor. Asi by to neměly číst holky, co ještě nerodily.. bojim, bojim :). Máš můj obdiv, já bych vyskočila z okna už po první kontrakci a prvním klystýru. Tak ať už vás čekají jen samé příjemné věci.
Holky jste šikulky
(Dája, 5. 3. 2007 10:59)Ahoj holky, tak jsem si přečetla váš příběh a mám z toho husí kůži.Ale teďku už je to za vámi, máte šikovného taťku a teďka už si můžete užívat jenom krásných rodičovských starostí. Držte se pa Dája
obdiv
(Gabka 33tt, 8. 9. 2008 1:54)