Jdi na obsah Jdi na menu
 


TLUSTÉ, ALE ŠŤASTNÉ DĚTSTVÍ

Jako dítko jsem byla takzvaně průměrné postavy, normální zdravej grázlíček, který vlivem výchovy dvou starších bratrů si nehrál jen s panenkami, ale měla jsem k dispozici všechny druhy autíček, jedno dokonce i na dálkové ovládání a uměla jsem se celkem obstojně rvát, což jsem k nelibosti svého okolí občas aplikovala i na své nebohé spolužačky a následkem toho mi pisklavým hláskem říkaly, že jsem „syrová“.

Asi chudinky ještě plně nechápaly rozdíl slovíček surová-syrová a nevěděly, že bude hůř, až získám pořádnou „páru“. Pak se dostavila puberta a nevím, zda na vině byly vzbouřené hormony nebo byla na vině babička a její každotýdenní nedělní obědy ve formě stejného menu: pečené husy či kachny, zelí a houskových knedlů, ale začala jsem narůstat, tedy spíš se rozrůstat do gigantických rozměrů. Já byla opravdu hodná vnučka a poctivě jsem do sebe cpala neuvěřitelné množství nadýchaných knedlíků plovoucích v potocích vysmaženého tuku.

     Moje štíhlá maminka, která se nemohla smířit s myšlenkou, že doma jí nevyrůstá malá něžná princezna, ale Golem, mě vždycky opatrně napomínala :“ Nejez tolik, budeš tlustá“. Hodila jsem po ní nenávistným okem a se slovy: “No a co, když mi to chutná“, jsem do sebe nasoukala další knedlík a zalila ho pořádnou dávkou přeslazené žluté limošky. Vůbec nechápu, proč používala čas budoucí a ne přítomný. Nevím, jestli ji někdy nebudily ze sna noční můry inspirované pohádkou o Otesánkovi – snědl tátu, snědl i mámu.

     Zato babička vypadla očividně spokojeně. V případě, že se vám sádlo očividně nedralo zpod oblečení, byli jste babičkou zhodnoceni jako podvyživení a vypadali jste nezdravě. Babička ovšem zapomínala, že doba se mění a děti v mém věku už obvykle místo tvrdé práce na poli a v domácnosti chodí do školy, kde jsou nuceny poslušně sedět na zadku několik hodin denně a jedinou jejich aktivitou je třepotání ručiček nad hlavou a pořvávání na pedagoga „souško učitelko“.

     Na toto období mám jednu traumatizující vzpomínku. Každý rok na základní škole jsme byli v rámci tělesné výchovy váženi a právě v období puberty mi bylo soudružkou sděleno před celou nastoupenou jednotkou, že jsem přibrala 15 kg za rok. Stála jsem tam jako odpadlík, tvářičky nafouklé obdrženou potupou, špíčky na břiše se mi dmuly a připadala jsem si jako reklama na Michelin. Přes svou obrovskou váhu jsem byla překvapivě dobře pohyblivá a pružná. Některé dobrosrdečné spolužačky mi v šatně sdělily, že ve spodním prádle se jim zdám poněkud štíhlejší a já se okamžitě rozhodla, že od toho okamžiku chodím všude bez oblečení.

Matka nebyla mým novým nápadem zjevně nadšena.

     Jako vodní znamení jsem vždycky milovala vodu a všechno s ní spojené. Vždycky jsem přemlouvala svého o 12 let staršího bratra, aby mne vzal s sebou do bazénu. Bratr mě sjel ledovým pohledem a s klidem anglického gentlemana pronesl: „Až se přede mnou zvážíš. Hele naši ti dali špatný jméno, měla jsi se jmenovat Otylka. A ty už jsi si rovnou vzala na sebe kruh na plavání? “. Z návštěvy bazénu nebylo tedy nic a já si šla slupnout něčeho dobrého, aby se mi obalily nervy.

     Roky plynuly a já nastoupila na střední školu a čekaly mne taneční. Asi si dokážete představit, že nikdo nechtěl tancovat s bednou kytu, ale podařilo se mi přesto „ulovit“ nějakého partnera. Byl sice asi o hlavu menší, o 50 kilo lehčí, měl mastné vlasy a  z úst mu neustále lehce zaváněl česnek, ale co bych pro získání kulturních základů nepřekousla. V záchvatu tance  jsem mu občas lehce omylem stoupla na nohu a on dostal výraz, jako by mu nějaký dobrák náhle hodil na nohu plnou míchačku i s betonem. Nicméně jsme oba vydrželi a bez závažnějších zranění dokončili taneční.

     V dalším období se mě asi zželelo mé dobré víle, trochu jsem povyrostla, začala cvičit a tak nějak ty pracně nabrané pneumatiky mizely a já se konečně začala podobat svým vrstevnicím.

     Dneska si prohlížím staré fotky a zírá na mě monstrum s třema bradama, tak v šestém měsíci těhotenství... tak přemýšlím, jestli si tu příšerku nepíchnu na lednici jako strašáka. Taky jsem zjistila, že jedině maminka má vždycky pravdu a myslí to s vámi dobře :-).

     Jen chudák babička je ze mne trochu nešťastná, že pracně vybudované plody jejího kuchařského umění vzaly za své. Vždycky mě začne svým prstíkem rýpat do klíční kosti  a říká: „ Holka, ty jsi tak hubená“. Marně jí vysvětluji, že tukové pneumatiky na rameni nemá asi nikdo. Nemám postavu modelky, ale mám své tělo zase ráda, snažím se sportovat a těší mě, že se za mnou leckterý muž otočí :-).

 

Teď jen doufám, že naše malá princezna podědila geny po tatínkovi a nebude nucena procházet stejným úskalím jako její matka :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Katko

(Štěpánka, 25. 10. 2008 0:33)

tento článek jsem psala pro www.kudlanka.cz :-)

hezký

(katka, 13. 3. 2008 13:10)

článek je mi velice povědomý, moc děkuji za hezké úsměvné čtení:o) Přeju aby se za vámi i nadále muži otáčeli a také doufám, že budete pokračovat ve psaní! Moc hezky se to toti´ž všechno čte - i když u toho buď stojí husina na zádech a nebo praskaj rty od úsměvu :o))